těsně nad hladinou
bez kyslíku
tak trochu bez dechu
tak trochu sama bez sebe
nořím se do vrstev
ať unášejí mě
obrazy, slova
blouznivě a lehce
jak papírový drak
lapený ve hře s podzimem
bez větru klesá k zemi
ve vichřici se láme
a propadá do sebe
zatímco listí nenuceně šustí pod nohama
a ulehá do hliněné postele

občas lepí se mi bolest na paty
a vzpomínky na duši
jak žvýkačky na podrážku
asi že stárnu
stačí je seškrábnout a zahodit
a volným krokem vejít do nových chvil

a někdy jen tak z nudy
prohlížím staré fotky
asi že stárnu
upřednostňuji poklidné večery
s trochou citového masochismu
nad sklenkou vína

když ulehám o půlnoci
s těžkou myslí
a lehkým srdcem
asi že stárnu
lásky odkládám u postele
a probouzejí mě až k ránu

Jsi emoční sadistka
A já masochistka
„A to je to, čo nás spája“ (Čokovoko)
Zdám se ti málo svlečená, málo nahá
Loupeš mě jako cibuli
Jen neplač, drahá
A přeřízni mě v půli

Víc do hloubky a níž
Prý držím si tě od těla
Chceš sdílení, být blíž
Ač praskají mi žebra
Jak rozpínáš se v hrudním koši
„Chci všechno“
Tak jdi dál a vem si i mou duši

„asi žijeme z extrémních emocí“ (ZZ)
unášené větrem našich vášní
noříme se do sebe
návraty domů jsou tak zvláštní...

„ale někdy víc“ (ZZ)
strpět musíme loučení
zůstávat na místě bolí

v rozcestí mezi ztrátami
duše svobodu volí