Z ticha

hadů těch jsem se vždycky bála když praskne suchá skála a vyvalí se z ní tence věnce z listí co šustí pod nohama když krademe se nocí jak bezmocí lapené mouchy v ostrém světle smažíme se v pekle a syčí nám k tomu vlastní strachy šustí prachy jak kupujem si rozptýlení když lásky se nám nedostává z hluku města bolí hlava a z ticha dvou lidí bolí srdce a z ticha dvou lidí... ... duše uniká jak píchnutím rýsováčku visí na zlomeném háčku náš společný osud a my trávíme vzduch polykáním tučných vět plných svaloviny z viny stíny oblíkaj se tence do naší kůže kvete růže a ty ji nevidíš ani necítíš jak voní můžou za to oni nebo snad to jak moc se bojíš promluvit nahlas a zpříma než spolkne nás zima a ticho dvou lidí zadusí zbytky citu místo ticha dvou lidí... chci tu být s tebou místo ticha chci být … sama sebou